Matka a její obětavost
Jestliže se matka nechce zničit, musí se vzdát představ o své všemohoucnosti
Matka své dítě vnímá jako vlastní "výstavní skříň" a dokud chování dítěte rozhoduje o tom, jestli se bude považovat za dobrou, nebo špatnou matku, bude prožívat zlost a zoufalství.
Dítě začne brát život vážně teprve tehdy, až matka uzná, kde končí její a začíná jeho zodpovědnost (a případně i vina).
V mnoha případech se mohou rodiče, a obzvlášť matky, považovat za dobré rodiče, přestože jejich děti nijak zvlášť nevynikají.
Jestliže se matka nechce zničit, musí se vzdát představ o své všemohoucnosti.
Musí se rozloučit s představou, že své dítě zachrání nezávisle na něm, bez jeho přičinění.
Vyrovnaná matka je uvolněná a své děti nestresuje. Nezahrnuje je láskyplným, ale únavným naléháním, které děti stejně jen nudí.
Smířila se s tím, že nedokáže zdaleka všechno, a všechny potíže přijímá s jistým nadhledem a odstupem, který jí nedovolí, aby ničila sebe samu.
Uznává, že její zodpovědnost má své meze.
Ví, že rodiče mají svým dětem radit a povzbuzovat je, ale že není v jejich moci děti vždycky o všem přesvědčit.
Proto se nesnaží přesvědčit dítě o své pravdě za každou cenu či donutit je ke správnému jednání silou.
Dovolí dítěti dělat chyby a nemá v úmyslu uchránit je před nepříjemnými důsledky jeho chování ke kamarádům či sourozencům nebo jeho přístupu ke studiu.
Smířila se s tím, že občas dítě něco pochopí teprve tehdy, až za to pořádně zaplatí.
