Mindráky

Jak na své mindráky?

Pocity méněcennosti mohou být "širokorozchodné". Týkat se mohou čehokoliv. Od vzhledu přes původ až po intelekt. O stavu konta či stavu rodinném ani nemluvě. 

Šablonu budoucího života si tvoříme do svých pěti let.

Vyrovnávání se s pocity méněcennosti považoval za středobod osobnosti psychoanalytik Alfred Adler (1880-1937). Jeho kariéru nastartovaly zkušenosti s tělesně nemocnými pacienty. Po úrazech orgán, který zůstal zdravý, do určité míry převzal funkci těžce zraněného. Rozvíjel se tím více, než je obvyklé. Něco podobného nalézal vědec v porovnání úspěšných lidí a stavů v jejich dětství. Mnozí z nich prošli jeho ordinací a vzpomínali na to, jaké bývali kdysi "hloupé a ošklivé káčátko". Posléze vyvinuli úsilí k úspěšnému překonání pocitů méněcennosti, které získali v prvních letech života. 

S překonáváním oněch pocitů souviselo i úsilí o získání pocitu nadřazenosti v souvislosti o potřebu dosáhnout úspěch. Jde o snahu o uplatnění a touhu po moci. 

V raném věku - zhruba do pěti let života - si vytváříme koncept životního stylu (plánu). Je to jakási šablona, podle níž budeme v životě postupovat - v dobrém i zlém. Hodně záleží na osobní logice - ne na tom, jaký svět je, ale jak jej vnímáme.

 Dále např. na sebepojetí, osobních cílech, struktuře rodiny, postavení mezi sourozenci.

Přirozeným předpokladem vývoje zdravé osobnosti jsou mj. kladné reakce lidí v okolí. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá... zdravý osobní projev je pozitivní vztah k ostatním. Obětavost, podpora slabých a nemocných či jinak trpících nemusí pocházet z duše dobráka. Může být jen transformací touhy po nadřazenosti. 

Neurotické pocity méněcennosti:

Mindráky vymknuté kontrole , místo snahy po kompenzaci podporují pasivitu. Postižený je na svůj - ať již smýšlený nebo skutečný problém, zvýšeně citlivý. Zveličuje jeho rozsah i dopad. Domnívá se, že většina lidí v jeho okolí na první pohled vidí, jak se nedokáže vyrovnat se svým trápením. Přemýšlení o vlastních nedostatcích mívá nutkavý charakter. S mírnou nadsázkou "stále myslí jen na to samé". Jde o úvahy neřešitelného začarovaného kruhu. Vznikají pseudologické řetězce vlastních myšlenek. 

Např.: Trápí mne (studenta střední školy), dejme tomu, můj nemoderní mobil. Nevážím si proto sám sebe, připadám si méněcenný ve srovnání s druhými spolužáky. Ti nade mnou již dávno zlomili hůl. Považují mne za méněcenného. Já se jim nedivím, naopak - vše je jasné a jedno zapadá do druhého. Jsem nula a nikdy se to nezmění. Otázku hodnou legendárního dilematu, zda byla první slepice, nebo vejce, najdeme i zde. Vyvolávají takové myšlenky neurotické pocity méněcennosti, nebo je tomu naopak? Primární jsou pak ony pocity? Pravděpodobně je "vše jinak". Třeba i podvědomé negativní pocity vytvářejí úrodnou půdu mj. i pro vznik katastrofických myšlenek i životních scénářů. Samy o sobě - osamoceně - nejsou zde příčinou ani následkem.

Souvislostí je víc. Vše dohromady omezuje životní aktivitu, šance, spokojenost, prosazení, iniciativu i partnerské a někdy i přátelské kontakty s druhým pohlavím. 

Pro ilustraci: Cítím se bídně, protože nemám dítě (maturitu, práci, chlapa, ženskou, o dvacet kilo méně, auto, aršík známek, tetování.. chybějící dopište, přebývající škrtněte). Ovšem poté, kdy se ono přání třeba i zázračně vyplní, údajná příčina se přesune jinam. 

Poruchy sebehodnocení kontra pocity méněcennosti

Poruchy sebehodnocení sdělují "mám na to, ale nedokážu to..." 

Pocity méněcennosti bývají v konkrétní sféře takříkajíc totální. Zde tedy "nemám na to, a nikdy mít nebudu."

Oboje může paradoxně souviset s prapodivnými pocity nadřazenosti zvanými neurotické velikášství. V něm se snoubí ctižádostivost, zranitelnost, úzkost, nepřiměřená kompenzace vlastního nedostatku, nedostatek asertivity...Mimochodem asertivní být můžete, leč nemusíte. Pokud asertivní nejste, má to být proto, že nechcete, a ne proto, že asertivní být neumíte. 

Co s pocity méněcennosti?

1. Nesnažit se nikomu, tedy ani sobě, dokazovat svoji hodnotu. Vědět, že ji prostě mám, stejně jako kterýkoliv jiný člověk na světě. Nikdo mi ji nemůže vzít. Vědět, že nemusím být ve všem jednička, aby mě okolí mělo rádo.

2. Změnit okolí. Jít tam, kde mě nemají zaškatulkovaného jako tvora k ničemu.

3. Umět říci ne lidem, kteří vás honí k velkému úsilí o získání cílů. 

4. Neužírat se tím, že si život neužívám. Osvobodit se od své utrápené mysli - své myšlenky jen pozorovat, uvědomovat si je, ale neztotožňovat se s nimi.

5. Uvědomit si, že každý člověk má své lepší i horší stránky, a brát se takový, jaký jsem. Brát lidi takové, jací jsou.

6. Nemít pro sebe vysoko posazenou laťku. Neklást na sebe neúměrné nároky - tím se přesvědčujeme, že neumíme i tam, kde vynikáme.

7. Nehledat na druhých lidech právě ty klady, jež nemám, a netrápit se, že je nemám. Hledat svoje klady a předem si neříkat, že žádné nemám.

8. Uvědomovat si svoji jedinečnost.

9. Ignorovat urážky.

10. Obklopit se lidmi, kteří mě podporují. Jsem tím, s čím se ztotožňuji - věřit v sebe sama...

Navíc skutečně všem právě proto doporučuji  konstelace https://www.aniekartarka.cz/konstelace/

 Říkat si sám sobě cokoli nestačí. Je potřeba projít emocemi!!!